Mediální palba ohledně Prague Pride již ustala a hlavně podporovatelů i odpůrců komunity LGBT+ vychladly. Dle mého ideální čas pro rozvinutí poklidnější a plodné diskuze, která půjde více do hlubiny. Tedy, směle do toho.

Česká republika je v tomto ohledu skvělým diskuzním prostředím. Na rozdíl od Ruska, které si snad ještě stále myslí, že pořádná rána pendrekem přes hlavu je univerzálním všelékem , tedy i pro konverzi na "normální" heterosexuální orientaci, se Česká republika pozvolně zařazuje ke státům tolerujícím sexuální menšiny. Ačkoliv to běžnému uživateli sociálních sítí, především účastníku diskuzí, nepřijde, je tomu tak. Dle některých průzkumů stejnopohlavní manželství podporují až ⅔ dotazovaných, jiné výzkumy se zatím pouze shodují na tom, že podpora a pochopení pro LGBT roste. Idylku však narušuje fakt, že má 44% lidí pocit, že "přiznání k homosexualitě způsobí potíže v soužití s ostatními lidmi ve Vašem městě či obci."[1] 

Českou společnost tedy ještě čeká velký kus práce.

Dříve, než se ponořím pod hladinu, bych rád deklaroval, že mým cílem není hnutí sexuálních menšin házet klacky pod nohy, ani ho stavět na pomyslný piedestal. Snažím se pouze coby řadový občan pochopit vzkaz, který hnutí přináší, podívat se pod pokličku a na oplátku nabídnout zpětnou vazbu. Pokud si myslíte, že jsem věci špatně pochopil, špatně interpretoval či byste chtěli myšlenky dále rozvést, kontaktujte mne prosím na FB. Za každý komentář budu vděčný.

Z pohledu civilisty se největší bitva svádí o stejnopohlavní manželství. Zkrátka aby se Pepík s Jendou měli stejně dobře jako František a Karolína. Výsledek jest stále nejistý, ale pojďme se podívat na historický vývoj.

O manželskou alternativu pro homosexuály se již sváděl tuhý konflikt za prezidentování Václava Klause. Sněmovna však jeho veto přehlasovala a od roku 2006 se ve vodách českých zákonů pohybuje pojem registrovaného partnerství. Boj o uznání končí vítězně. Že se nejedná o bitvu poslední bylo jasné snad všem zúčastněným. Partneři si vydobyli oficiální papír, který uznává jejich svazek, a to je asi tak všechno. To, že nemají pracovní volno na svatbu a podobné zvýhodnění by jistě překousli, ale např. neuznané švagrovství, nemožnost při-osvojení dítěte partnera, de facto žádné společné jmění manželů a další okleštění jejich práv se však stává hořkou pilulkou, kterou v roce 2006 museli všichni spolknout. Jest pravdou, že některé věci potřebují delší rozpravu a právní dovyladění, než by mohly být uzákoněny. Na straně druhé jakožto zástupce heterosexuální většiny uznávám, že je potřebné hnout se z místa. Papír o registrovaném partnerství zkrátka jaksi nestačí. Zde začíná boj o rovnoprávnost.

Rovnoprávnost znamená, že Anežka i Ludvík si jsou před zákonem rovni. Tudíž jedna ani druhá strana nemá na miskách vah převahu, obě strany jsou v rovině. Jak již bylo nastíněno v předchozím odstavci, na misce sexuálních menšin leží pouze jeden list papíru, což vskutku není mnoho, přátelé. Pokud si tedy např. lesba přeje, aby byla oficiálně příbuzná se stranou své družky, nebo mít právo na společné jmění "manželů," mělo by jí to být umožněno. S tím se snad ztotožní každý člověk uznávající lidská práva.

Jistě, odpůrci mohou namítnout, že přece takto mohou žít i neoficiálně/ ne pod zákonem, podobně jako spolu žije nesezdaný heterosexuální pár. Ano, to vskutku mohou, na druhou stranu se heterosexuální pár v každém okamžiku může rozhodnout pro manželství, čímž dojde k jakémusi zadostiučinění. Vždyť to bylo celou dobu zřejmé, že spolu již skončí, mají děti, radostný život a teď již do toho oficiálně práskli a na radnici spojili své rodiny a statky. Tuto možnost LGBT nemají. Když už do toho "prásknou", získají papír o registrovaném partnerství, takže jsou registrováni podobně jako auto. Zatímco heterosexuální pár přeskočí na druhý břeh, břeh manželství, homosexuál zůstane jednou nohou v řece, druhou má zablácenou na břehu. Nemůžeme se tedy hrdě bít do prsou, když jedna část společnosti nemá přístup k rovným právům.

Dejme nyní stranou ožehavé téma osvojování dětí z ústavů, jež ještě potřebuje další diskuzi. Žádný člověk snad nebude bránit členům sexuálních menšin, aby se svobodně stali partnery, aby spolu mohli vychovávat děti jednoho z partnerů, pokud to samotnému dítěti nevadí atd. Každý rozumný člověk jistě podpoří hnutí hájící rovnoprávnost. V poslední době se však boj o rovnoprávnost proměnil v nebezpečnou honbu za stejností, což si mnoho lidí neuvědomuje. Jaký je v tom rozdíl?

V poslední době se v diskuzích vyrojily nové argumenty, jež hlásají něco v tomto smyslu: " I kdyby nám byla nabídnuta varianta se všemi pravomocemi i povinnostmi, které obsahuje status manželství, jen by se tento status jinak jmenoval, museli bychom odmítnout, neboť pak nebudeme ve stejné rovině jako heterosexuální páry." Jistě jste si všimli toho paradoxu. Ačkoliv by připadala v úvahu varianta o rovnosti, musela by být odmítnuta, jelikož se nejedná o stejnost. Více než o práva se zde bojuje o název. Pouze a jen manželství, přes to vlak nejede! Komunita LGBT si však neuvědomuje, že tímto bojem zároveň podkopává sebe sama.

Inovace ve skutečnosti prohlašuje, že pohlaví je něčím nadbytečným, nepodstatným. Říci, že muži i ženy jsou pro jisté povolání stejně způsobilí, znamená, že pro účely tohoto povolání je jejich pohlaví nepodstatné. Vlastně se s lidmi jedná jako s bytostmi středního rodu, ztratí svou hodnotu. Nebudu používat oblíbený příklad horníků či výsadkových složek armády, které stále řadí k ryze mužským profesím. Zkusme se podívat např. do supermarketů. Zde idea stejnosti platí až do momentu, kdy je potřeba doplnit vrchní regál poměrně těžkým zbožím. Obecně se předpokládá, že muž práci zvládne, zatímco žena by mohla mít problémy, jelikož se jedná o silovou práci. Nepřímo se očekává, že muž ženě/kolegyni pomůže. Tím se však idea stejnosti zhroutí. Stejnost předpokládá, že každý jedinec má identické rysy, identické předpoklady. Buď tedy musí supermarket zaměstnance vybírat na základě výkonnostních testů, aby na tom všichni byli "stejně", nebo se budeme tvářit, že mladá žena, jež váží 50 kilo i s postelí, dokáže 20 kilogramovou krabici dopravit do druhého patra regálu stejně ladně jako statný metrákový muž, který dlouhou dobu pracoval jako dřevorubec. Žádná jiná možnost neexistuje, neboť by se pak nejednalo o ideu stejné způsobilosti.

Obdobný princip aplikuje i neziskovka Jsme fér, která často prohlašuje, že láska je jenom jedna. Já si dovolím nesouhlasit. Láska je pokaždé jiná. Láska vždy závisí na jednotlivcích, pilulku lásky ještě nikdo nevymyslel. Existuje tolik druhů lásek, kolik existuje párů, ale o tom někdy příště.  Naivitu stejnosti v manželství ukazuje samotný obřad. U heterosexuální svatby nacházíme ženicha v obleku a nevěstu v šatech. Chceme-li aplikovat ideu stejnosti, pak bychom u homosexuální svatby měli najít nevěstu v obleku, respektive ženicha v šatech. Fanatičtí zastánci tedy musí být zmatení, protože na fotkách vidí dvě nevěsty v šatech a dva ženichy v oblecích. Jinak řečeno zde zohledňujeme pohlaví obou jedinců. Mužské pohlaví nosí obleky, ženské šaty. Ano, jedná se o úsměvný detail, ale hlavní myšlenku dle mého zrcadlí.

Pozor, hlavní myšlenka textu přichází! Nezaměňujme stejnost s rovnoprávností. Zatímco totalita stejnosti z nás chce udělat anonymní masu jedinců, rovnoprávnost zohledňuje individualitu jedince a snaží se mu mezi ostatními vydobýt srovnatelnou pozici. Představ si, že jste sprinter a spolu s 8 dalšími kolegy se rovnáte na startovní čáru. Stejnost nám říká, že by všichni měli běžet ze stejného místa, tudíž z třetí dráhy, což je dosti nereálné. Rovnost nám říká, že všichni nemohou běžet ze stejného místa, každý však může mít srovnatelné podmínky, pokud si vybere svou dráhu. Ano, běhal jsem sprinty a některé pozice ve středu jsou lehce zvýhodněny, ale nechme nedokonalost přirovnání prosím stranou.

Nemyslete si, že zde brojím proti výchově dítěte homosexuálním párem,ba naopak. Existuje mnoho párů, které musí vycestovat za hranice, aby se mohli stát rodiči, což je vskutku nedůstojné. Navíc je prokázané řadou výzkumů, že kvalitní výchova stejnopohlavním párem může být minimálně na stejné úrovni jako u páru heterosexuálního. Pokud je dítě vychováváno dvěma maminkami nebo dvěma tatínky, bude s větší pravděpodobností obětí šikany, ale na jeho životní spokojenosti se to nijak neprojeví (existuje řada výzkumů, některé naleznete na konci článku). V tomto ohledu je třeba zapracovat na toleranci a zbytečném strachu české společnosti.

Honbou za stejností LGBT+ komunita ztrácí svou jedinečnost. Pokud chápu poselství Prague Pride správně, měl by pochod a další akce symbolizovat zhruba toto: "Jsme jiní než většina, jsme si toho vědomi a nevadí nám to. Jsme individuality a zároveň chceme býti rovnoprávnými občany naší české kotliny." Z mého pohledu je hlavním bohatstvím společnosti její pestrost. Každý umí něco, každý je nějaký a teprve pokud všechno poskládáme dohromady, vznikne nám krásná mozaika. Nikdo z menšin by se tedy neměl stydět za to, kým je, jakou má sexuální orientaci, protože právě jeho jedinečností společnost vzkvétá. Pokud však budou všechny oblázky stejné barvy, postavíme daleko menší paletu mozaiek, než kdybychom měli nepřebernou škálu barev a tvarů.

Dosáhne-li hnutí za stejnopohlavní manželství svého, ocitne se v pasti, a to ze dvou důvodů. První jsem již nastínil výše. Rázem se celá komunita rozplyne v oceánu stejnosti a již se nijak nebude odlišovat. Již nebude žádný Prague Pride, jelikož ho již nebude třeba.

Druhým problém se ukáže až časem. Představme si, že manželství i pro stejnopohlavní páry bude uzákoněno. Kupříkladu římskokatolické církvi se to nebude líbit a přejmenuje v lepším případě manželství na "klasické manželství," v horším na "normální manželství." Rázem se LGBT komunita bude cítit nesvá. S největší pravděpodobností se bude snažit zrušit označení "klasické" nebo "normální," vypukne nový boj o označení. Zkrátka, vždy budou o krok pozadu, vždy budou vlát za většinou jako plášť ve velkém větru. Nebudou svými pány. Hnutí LGBT se snaží za každou cenu být jako všichni ostatní a zcela opomnělo variantu "být sám sebou".